Sandella, kouzelnice 6. Jednotky 2. Armády
Venku již svítalo, do kajuty jí z východu pronikaly
první ranní paprsky a poskakovaly sem a tam, chvilku jí na tvář a v další moment na stolek vedle její postele, podle toho, jak se loď naklonila. Dnes ráno je moře klidné,
stejně jako bylo včera a den předtím.
Nechtěla ovšem vzpomínat na bouři, která přišla před třemi
dny a trvala celou noc, teprve před polednem se zklidnila. Ještě teď se jí
zvedal žaludek, když pomyslela na obří vlny, které si s nimi hrály jak s panenkami
a nešťastné lodě vrhala příliš blízko ke skaliskům, které obepínají celý
ostrov.
Přespříliš blízko. Pár se jich roztříštilo o skaliska, to se
na moři stává, ale děsivější bylo když se některá dostala na dosah jedné z pevností,
které se vytesané do skály tyčí po celém obvodu Podkovy. Na vlastní oči viděla, jak
jedna z lodí v mžiku oka vzplála plamenem, který osvětlil noc, a celé
posádky na dohled na moment vytrhl z reality, jak němě přihlíželi zkáze.
Moc dobře si vybavovala promáčené postavy, ještě před momentem bojující s vlnami.
V tu chvíli ovšem stáli jak přikovaní, výrazy zděšení zamrzlé na ústech.
Najednou vypadali jak hrůzná expozice, celá zatuhlá a nasvětlená,
Nejhorší však byl ten křik. Jedna stovka hořících námořníků,
řev nesoucí se přes vodu, přebíjející hlas bouře a zasévající děs do srdcí
všech, kdo to slyšeli. Harmonie bolesti z rukou zkušeného mága. Slyšela o
mniších ze Safírové podkovy mnoho, jejich umění meditace bylo vyhlášené, nikdy
si ovšem nepředstavovala takovou moc. Pár zabušení srdce a bylo po všem, loď
byla jen ohořelou potápějící se troskou. Za takové bouře, dřevo muselo být
prosáklé vodou a stejně to ohni nezabránilo v řádění, stejně jako to
nedokázaly provazy deště padající z nebe. „Takové množství esence by
vyžadovalo extrémně disciplinovanou mysl,“ pomyslela si. „Chtěla bych se s mnichy
ze Safírové podkovy setkat. Mimo bojiště.“
Z jiných částí blokády přicházely podobné zprávy, k jejím
uším se doneslo, že severněji odsud byli svědky, jak byla jedna z lodí roztržena
vpůli. Nevěděla, co si o tom myslet, mohl to být některý z mnichů, ale
stejně tak skaliska. Moře kolem Podkovy je nebezpečné, bývají zde kruté bouře a
nepravidelně z moře vystupují skaliska, jak obrovitá kopí bohů moře.
Podkova je dokonalou pevností, rozměrný ostrov, obyvatelný
jen z malé části a po celém obvodu z moře vystoupají vysoké a ostré
útesy, chránící ostrov před bouřemi, nájezdníky i organizovanému útoku. Jediným
místem útoku byla úžina na jižní straně ostrova, díky které ostrov dostal své
jméno. Za ní se skrýval rozlehlý, chráněný přístav, touto dobou plný
zakotvených válečných i obchodních lodí.
Jestli útesy byly nebezpečné, úžina byla při nejmenším smrtonosná.
Uprostřed úžiny se tyčil menší ostrůvek, na kterém byla nakupena mohutná
obranná věž. Podobné věže byly po obou stranách útesu, uzavírajícího průplav.
Propojeny jsou vysoko umístěnými padacími mosty, zajišťujícími zásobení.
Když před měsícem dorazila na Línou děvku, kapitán jí
informoval o tom, že se už jednou flotila pokoušela tudy proniknout. Toho dne
přišli o tucet lodí a do vnitřního přístavu sotva nahlédli. Admirál poté byl
nucen změnit taktiku, vytvořili blokádu a už přes půl roku zde vysedávali,
přicházeli o lodě při bouřích a začínali být netrpěliví.
Proto také přišel rozkaz od Arcimága Clennuse a bylo vyslány
tři tucty řadových mágů, aby vynutili poslušnost, dostali povolení použít k potlačení
vzpoury sílu. Stačilo pár popravených námořníků a jeden kapitán, aby se z otevřené
rebélie stalo pouze nespokojené reptání. Ovšem klid byl pouze na povrchu, pod
ním to vřelo. Měla štěstí, že se dostala zrovna na Línou děvku, jeji kapitán je věrný císařství a jeho posádka k němu chová hluboký respekt, nemusela tedy sáhnout k násilí, jako to provedli mágové na jiných lodích. Nebyli oblíbení, stačilo málo a flotila se mohla rozpadnout.
Je složená z námořníků ze všech koutů císařství, tak je
nasnadě, že jsou problémy. Samotné císařství má problém udržet pořádek na svých
dobytých územích. Země dřívějšího Besfalského království jen neochotně
přijímají autoritu našeho císaře. Nezapomínají na vypálení a zmasakrování
Měsíčního přístavu.
Besfalské země na sever od centrálního území císařstvínebyla jediná
nepokojná provincie, ovšem císař si zatím hrubou silou udržoval pořádek. Čím
víc tlačil, tím víc se mu císařství vzpíralo. Bylo veřejným tajemství, že i
Arcimág měl své vlastní cíle a agendy, ale císař o tohoto spojence nemohl přijít.
Uslyšela řev racka, to jí probralo z přemýšlení.
Musí se připravit, před polednem dorazí čluny se zásobami a
jako důstojník císařské armády tomu musí být přítomna. Vstala z postele,
protáhla se jak kočka, rozhodila si své havraní vlasy a přešla ke stolku s lavorem
vody a zrcadlem. Roky jí přibývají, kolem očí se objevily první vrásky, ale
stále její tváři dominovala jasná zeleň jejích sítnic.
Trvalo dlouhých dvacet minut, než se vydala z kajuty v černi
typické pro sbor mágů, podle výložky bylo poznat, že je poručíkem. Nikdy nebyla
výjimečnou ani ambiciózní, chtěla si pouze v klidu odsloužit a vrátit se
ke svému manželovi v hlavním městě. Ke sboru mágů se dostala jen díky
vzdělání, které jí zaplatil její zesnulý otec. Pouze šlechtické krvi bylo
umožněno studovat cestu magie, možná i proto nebyli mágové mezi obyčejnými
vojáky příliš oblíbení.
Zaklepala na dveře sousední kajuty, ozval se mladý mužský
hlas.
„Vstupte,“ vkročila tedy dovnitř. Byl to spíš kamrlík, jak
již věděla. Sotva se do něj vešla postel, malinký stolek a nehodící se židle.
Na ní seděl v šedé oblečený voják se špinavě blonďatými, na krátko zastřiženými
vlasy. Vymrštil se do pozoru a zasalutoval.
„Pohov, Kestere,“ vždy to přeháněl i když mu už tolikrát
říkala, aby jí nesalutoval, nikdy se při tom necítila příjemně. Desátník s ní
byl poslán jako osobní ochrana, ale většina mágů obyčejné vojáky využívala jako
sluhy. Sandella k tomuhle nikdy neměla sklony, její otec byl z nižší šlechty
a měli pouze pár služebných, které ovšem brali spíše jako část rodiny, o
svátcích je dokonce otec zval ke svému stolu.
„Zanedlouho dorazí zásoby, jdeme na palubu,“ on pokývnul,
přešel ke dveřím a podržel je pro ní. Darovala mu úsměv a vyšla na chodbu,
Kester se k ní připojil.
„Paní, mám svolení promluvit?“ zeptal se tak, jak vyžadují
armádní směrnice, to jí donutilo se zasmát.
„Ale jistě, co máš na mysli?“
„Děkuji, pouze jsem se chtěl zeptat, jestli tentokrát přijde
i pošta.“
„Můžeme doufat, čekáte psaní?“
„Já,“ zadrhl se, to jí přimělo se otočit, byl celý červený a
zíral do podlahy.
„Je v tom dívka?“ pohlédl jí do oči.
„Ano, paní, potkal jsem jí v Castyru a slíbila, že
zůstaneme v kontaktu,“ znovu se odmlčel. „Už je to přes měsíc,“ dodal
smutně. Položila mu ruce na ramena.
„Něco ti řeknu, my vás může rády necháváme čekat, jsem si
jistá, že ti napíše,“ to mu zřejmě vrátilo náladu. „Já…děkuji paní.“ Pokynula na odpověď a opět se vydala
podpalubní chodbou.
Pokračování příště...