středa 20. listopadu 2013

Měl bych

Měl bych křičet. Měl bych kolem sebe mlátit. Měl bych si vylévat srdce. Měl bych...něco dělat.

Místo toho cítím pouze prázdnotu. Je to úděl těch, kteří prožili hodně bolesti, stresu a smutku? Nebo mi pomáhá meditace? Držte myšlenku...

Milý zápisníčku, dochází čaj - koupit!

Tak jsem zpátky. Měl bych to ukončit.
A zamyšlení na konec. Otupělost vůči bolesti - dobrá či špatná zpráva?

čtvrtek 12. září 2013

Elčiho citát I

Jsi pouze otisk ve sněhu a blíží se jaro.

PS pro Jendu: můj citát, ty citátozloději :D

sobota 7. září 2013

Wtf mozku? #1 - totálně nechápu

Zdar, jelikož je tohle moje výlevna, jdu si řádně vyždímat mozek. Wtf mozku? bude série článků o snech, které jsem si se štěstím zapamatoval.

Nevím, jak jsem se tam ocitl, ale byl jsem ve sklepě na chatě, kde jsem v reálu nebyl už pěknou řádku let. Akorát sklep sloužil jen jako základna pro mě a...teď se držte...Harry Pottera a Hermiony...jo, takhle divný to bylo. Eh byl jsem vůbec sám sebou? Neztratil jsem duši a nestal se zrzkem?

Jako co tohle má znamenat, mozku? Provedu mozkovraždu, ty neřáde. Ale zpátky k příběhu, ze sklepa vedla cesta do jeskyní, kde byly hromady artefaktů, nějaké ty pyramidy, kouzelné i obyč šachy.

Tak jsme si pár dní prozkoumávali mírumilovné jeskyně, všechno bylo super, motýlci, duhy, ruku v ruce k západu Slunce a tak. Nic, čeho bychom se měli obávat.

Ale pak chytráka Elčiho napadlo podívat se do místnosti, která měla vchod hned vedle jeskyní. Asi jsem vážně byl zrzatej.

Byla to malá, podlouhlá a ponurá místnůstka. Jako první mě zaujala pravá stěna, která byla celá pokrytá prkny. Jako druhé mojí pozornost přitáhla podlaha. Nebo spíš fakt, že byl celá pokrytá pokroucenými hřebíky. Pěkně křoupali pod nohama, ale žádný mi v botě neuvázl.

Ta šprtka začala třást prknama, tak jí říkám "tohle bys asi neměla dělat, nevíme co tam je," (zeď? :D ) ale ona nepřestávala, tak jsem se nasupeně obrátil, abych jí to zopakoval.

Dopr, ve mě tak hrklo, ty zavšivený prkna se klepou bez cizí pomoci a ti dva se na mě zrovna šli podívat ze základny, aby zjistili, co tam kurňa dělám. Já se na ně pomalu podíval a opatrně řekl, že bysme tady asi neměli být.

Tvole ani už nohy na ramenou a utíkají od chaty. Tak jsem nasadil smrtelné tempo, dohnal je a někdo řekl, že sem už nepůjde. Byl tam temný hlas, ale jeho slova si nepamatuji. Pak mám kousek rozmazaný.

Zem se otřásla a nás pronásledovala zvířata, myslel jsem že je po mě, hned za mnou byl rozdivočelý medvěd, řvoucí na mě. Skočil.

A z druhé strany ho srazil jiný medvěd.

V ten moment se sen změnil, atmosféra prořídla a všechno opět bylo v pořádku, jen najít poklad na konci duhy.

Medvěd se pral se zebrou, kterou měl zasedlou a ta se šíleně řechtala, jak jí šimral. Medvěd vyhrál, srdečně se zasmál a všichni jsme se vydali na cestu.

Já se zasmál zebře, její odpovědí bylo "moc se nesměj, kousni ho ještěrko." Na ruku mi vběhla krásná ještěrka a jemně se zakousla do prstu. "Dík, žes mě ušetřila," sdělil jsem jí.

Ostatní zvířata se řehtala. Ještěrka se zastyděla, zakousla se mi vší silou do prstu a ta bolest mě vytrhla ze snění.

Fuu, co si o tomhle snu myslím? Nestačila mi jeskyně, chtěl jsem víc a mohlo mě to stát život. A ten medvěd, co mě zachránil? Asi jsem se nezmínil, ale po vzoru šamanů jsem hledal svého duchovního průvodce a našel jsem jeho. Nebo on mě? Na to nezáleží :)

V tomhle snu mi zachránil kejhák, takže děkan, medvěde. Ovšem příště taky budu zvědavej, tak na mě házej okem ;)

pondělí 2. září 2013

Povídka: Blokáda Safírové podkovy, část 1.

Sandella, kouzelnice 6. Jednotky 2. Armády


Venku již svítalo, do kajuty jí z východu pronikaly první ranní paprsky a poskakovaly sem a tam, chvilku jí na tvář a v další moment na stolek vedle její postele, podle toho, jak se loď naklonila. Dnes ráno je moře klidné, stejně jako bylo včera a den předtím.

Nechtěla ovšem vzpomínat na bouři, která přišla před třemi dny a trvala celou noc, teprve před polednem se zklidnila. Ještě teď se jí zvedal žaludek, když pomyslela na obří vlny, které si s nimi hrály jak s panenkami a nešťastné lodě vrhala příliš blízko ke skaliskům, které obepínají celý ostrov.
Přespříliš blízko. Pár se jich roztříštilo o skaliska, to se na moři stává, ale děsivější bylo když se některá dostala na dosah jedné z pevností, které se vytesané do skály tyčí po celém obvodu Podkovy. Na vlastní oči viděla, jak jedna z lodí v mžiku oka vzplála plamenem, který osvětlil noc, a celé posádky na dohled na moment vytrhl z reality, jak němě přihlíželi zkáze. Moc dobře si vybavovala promáčené postavy, ještě před momentem bojující s vlnami. V tu chvíli ovšem stáli jak přikovaní, výrazy zděšení zamrzlé na ústech. Najednou vypadali jak hrůzná expozice, celá zatuhlá a nasvětlená,

Nejhorší však byl ten křik. Jedna stovka hořících námořníků, řev nesoucí se přes vodu, přebíjející hlas bouře a zasévající děs do srdcí všech, kdo to slyšeli. Harmonie bolesti z rukou zkušeného mága. Slyšela o mniších ze Safírové podkovy mnoho, jejich umění meditace bylo vyhlášené, nikdy si ovšem nepředstavovala takovou moc. Pár zabušení srdce a bylo po všem, loď byla jen ohořelou potápějící se troskou. Za takové bouře, dřevo muselo být prosáklé vodou a stejně to ohni nezabránilo v řádění, stejně jako to nedokázaly provazy deště padající z nebe. „Takové množství esence by vyžadovalo extrémně disciplinovanou mysl,“ pomyslela si. „Chtěla bych se s mnichy ze Safírové podkovy setkat. Mimo bojiště.“

Z jiných částí blokády přicházely podobné zprávy, k jejím uším se doneslo, že severněji odsud byli svědky, jak byla jedna z lodí roztržena vpůli. Nevěděla, co si o tom myslet, mohl to být některý z mnichů, ale stejně tak skaliska. Moře kolem Podkovy je nebezpečné, bývají zde kruté bouře a nepravidelně z moře vystupují skaliska, jak obrovitá kopí bohů moře.

Podkova je dokonalou pevností, rozměrný ostrov, obyvatelný jen z malé části a po celém obvodu z moře vystoupají vysoké a ostré útesy, chránící ostrov před bouřemi, nájezdníky i organizovanému útoku. Jediným místem útoku byla úžina na jižní straně ostrova, díky které ostrov dostal své jméno. Za ní se skrýval rozlehlý, chráněný přístav, touto dobou plný zakotvených válečných i obchodních lodí.
Jestli útesy byly nebezpečné, úžina byla při nejmenším smrtonosná. Uprostřed úžiny se tyčil menší ostrůvek, na kterém byla nakupena mohutná obranná věž. Podobné věže byly po obou stranách útesu, uzavírajícího průplav. Propojeny jsou vysoko umístěnými padacími mosty, zajišťujícími zásobení.

Když před měsícem dorazila na Línou děvku, kapitán jí informoval o tom, že se už jednou flotila pokoušela tudy proniknout. Toho dne přišli o tucet lodí a do vnitřního přístavu sotva nahlédli. Admirál poté byl nucen změnit taktiku, vytvořili blokádu a už přes půl roku zde vysedávali, přicházeli o lodě při bouřích a začínali být netrpěliví.
Proto také přišel rozkaz od Arcimága Clennuse a bylo vyslány tři tucty řadových mágů, aby vynutili poslušnost, dostali povolení použít k potlačení vzpoury sílu. Stačilo pár popravených námořníků a jeden kapitán, aby se z otevřené rebélie stalo pouze nespokojené reptání. Ovšem klid byl pouze na povrchu, pod ním to vřelo. Měla štěstí, že se dostala zrovna na Línou děvku, jeji kapitán je věrný císařství a jeho posádka k němu chová hluboký respekt, nemusela tedy sáhnout k násilí, jako to provedli mágové na jiných lodích. Nebyli oblíbení, stačilo málo a flotila se mohla rozpadnout.
Je složená z námořníků ze všech koutů císařství, tak je nasnadě, že jsou problémy. Samotné císařství má problém udržet pořádek na svých dobytých územích. Země dřívějšího Besfalského království jen neochotně přijímají autoritu našeho císaře. Nezapomínají na vypálení a zmasakrování Měsíčního přístavu.

Besfalské země na sever od centrálního území císařstvínebyla jediná nepokojná provincie, ovšem císař si zatím hrubou silou udržoval pořádek. Čím víc tlačil, tím víc se mu císařství vzpíralo. Bylo veřejným tajemství, že i Arcimág měl své vlastní cíle a agendy, ale císař o tohoto spojence nemohl přijít.

Uslyšela řev racka, to jí probralo z přemýšlení.

Musí se připravit, před polednem dorazí čluny se zásobami a jako důstojník císařské armády tomu musí být přítomna. Vstala z postele, protáhla se jak kočka, rozhodila si své havraní vlasy a přešla ke stolku s lavorem vody a zrcadlem. Roky jí přibývají, kolem očí se objevily první vrásky, ale stále její tváři dominovala jasná zeleň jejích sítnic.

Trvalo dlouhých dvacet minut, než se vydala z kajuty v černi typické pro sbor mágů, podle výložky bylo poznat, že je poručíkem. Nikdy nebyla výjimečnou ani ambiciózní, chtěla si pouze v klidu odsloužit a vrátit se ke svému manželovi v hlavním městě. Ke sboru mágů se dostala jen díky vzdělání, které jí zaplatil její zesnulý otec. Pouze šlechtické krvi bylo umožněno studovat cestu magie, možná i proto nebyli mágové mezi obyčejnými vojáky příliš oblíbení.

Zaklepala na dveře sousední kajuty, ozval se mladý mužský hlas.
„Vstupte,“ vkročila tedy dovnitř. Byl to spíš kamrlík, jak již věděla. Sotva se do něj vešla postel, malinký stolek a nehodící se židle. Na ní seděl v šedé oblečený voják se špinavě blonďatými, na krátko zastřiženými vlasy. Vymrštil se do pozoru a zasalutoval.
„Pohov, Kestere,“ vždy to přeháněl i když mu už tolikrát říkala, aby jí nesalutoval, nikdy se při tom necítila příjemně. Desátník s ní byl poslán jako osobní ochrana, ale většina mágů obyčejné vojáky využívala jako sluhy. Sandella k tomuhle nikdy neměla sklony, její otec byl z nižší šlechty a měli pouze pár služebných, které ovšem brali spíše jako část rodiny, o svátcích je dokonce otec zval ke svému stolu.
„Zanedlouho dorazí zásoby, jdeme na palubu,“ on pokývnul, přešel ke dveřím a podržel je pro ní. Darovala mu úsměv a vyšla na chodbu, Kester se k ní připojil.
„Paní, mám svolení promluvit?“ zeptal se tak, jak vyžadují armádní směrnice, to jí donutilo se zasmát.
„Ale jistě, co máš na mysli?“
„Děkuji, pouze jsem se chtěl zeptat, jestli tentokrát přijde i pošta.“
„Můžeme doufat, čekáte psaní?“
„Já,“ zadrhl se, to jí přimělo se otočit, byl celý červený a zíral do podlahy.
„Je v tom dívka?“ pohlédl jí do oči.
„Ano, paní, potkal jsem jí v Castyru a slíbila, že zůstaneme v kontaktu,“ znovu se odmlčel. „Už je to přes měsíc,“ dodal smutně. Položila mu ruce na ramena.
„Něco ti řeknu, my vás může rády necháváme čekat, jsem si jistá, že ti napíše,“ to mu zřejmě vrátilo náladu. „Já…děkuji paní.“ Pokynula na odpověď a opět se vydala podpalubní chodbou.

Pokračování příště...

sobota 31. srpna 2013

Přemnožení, co si o něm myslím já, vy a moje babička

Dneska na mě babička vyjukla s tím, že někomu pod auto skočila srna. Začala strašně nadávat, jak jsou nebezpečný, přemnožený a kdybych jí nechal pokračovat, tak zajisté srny a kanci získají nějaké ty superschopnosti a radioaktivitu.

Jediné, co jsem jí k tomu dodal, byla jednoduchá otázka "víš co je ještě přemnožený?" Dozvěděl jsem se, že tedy divoký prasata. "My", zněla moje odpověď, která jí zřejmě moc nepotěšila, po chvilce se urazila a odešla.

Ještě než odešla zeptal jsem se jí, čím že jsou srny nebezpečné, vždyť jen běhají ve svém přirozeném prostředí. To my si jezdíme ve svých naleštěných autech jak magoři, věčně někam spěchající, po svých záplatovaných silnicích, ničicích a rozdělujících přírodu.

Takže odešla a já se dal do psaní. A teď vy, co si o dané problematice myslíte? Proč máme větší nárok na přírodu, než její další obyvatelé?

čtvrtek 29. srpna 2013

Síla myšlenky

Věděl jsem už dávno, že lidská mysl je mocným nástrojem, ale co se mi přihodilo před pár dny mne i přes to dokázalo překvapit.

Už pár dní se mi špatně usínalo kvůli hodinám tikajícím v kuchyni, ale vždy jsem to zvládnul. To jsem ale šikula, že? Placáka někdo?

Před pár dny jsem si tak v noci před spánkem šel natočit skleničku vody, když jsem prošel kolem těch démonicky hlasitých hodin.

Koukám na ně, zírají mi do duše, pošlu je do pekel...well, that escalated quickly. Prostě jsem se na ně pěkně hnusně podíval a pomyslel si, že by se mohly rozbít, rozflákat, rozpadnout nebo dopadnout na zem.

Tím můj zlověstný pohled skončil, já se nalemtal a šel na návštěvu do říše snů. Připomeňte mi ráno, abych si zavedl snový diář. Děkan.

Probudím se a babička zrovna nadává, že musela do obchodu pro baterky, hodiny se vybily. Mind-blown.

Přivodil jsem jim to já (čas začít čistit karmu) a nebo moje podvědomí vědělo, co se stane a dalo to najevo tímto způsobem?

Pokud je to první možnost, tak vážně super, ale příště je musím proklít o dost silněji. A pokud jsem pouze předvídal? Krucifix, to beru taky, jen ať se to stává co nejčastěji.

A jaké jsou Vaše (nad)přirozené příhody?

neděle 25. srpna 2013

Vesmír v nás

Nejeden článek se zabývá existencí celého vesmíru v našich maličkostech a zároveň naše obsažení v něm. Berou to z filosofického, náboženského a snad i koblihového pohledu... Rád bych se na dané téma podíval z čistě praktického hlediska. Vezmu to pěkně postupně, tak mějte strpení :)

Pokud budeme věřit v teorii Velkého třesku, prásku, žbluňku, nebo kterékoliv takové teorii, vznikli jsme všichni z jednoho tělesa, stejně jako celý širý, dlouhý, hluboký, vysoký a zelený...ale to už jsme jinde - prostě jsme z toho samého, co vesmír. A jsme tam.

Pokud v teorie velkých ohňostrojů nevěříme a Země se prostě s hlasitým *blem* zavěsila do prostoru, vezmeme to postupněji.

Máme zvířátko a není jen tak ledajaké, je to zvířátko papající trávu a jiné rostlinky. A teď už ho nemáme, z krku mu visí masožravec, ten ho z větší části stráví, na zbytku se nacpou brouci, larvy a taky Bear Grills. Masožravec taky umře, všichni do jednoho se rozloží, z nich nanovo vyrostou rostliny...

A za pár krátký milionů let třeba chováme hovězí dělající *bů*, to se nakrmí, my ho buď vysajeme jako vampíři, nebo si z kousků usmažíme biftek.

Najednou bum a my jíme/pijeme miliony takových cyklů. Pokud zaspekulujeme a budeme věřit tomu, že hmota má paměť, tak do sebe s každým cyklem dostáváme veškerou historii vesmíru - každý organismus před námi si také pár těhle cyklů spapal.

A až nás rozloží larvy a bakterie, tak naše nahromaděné vzpomínky pošlou s hurá do světa, ať si další generace také užijí.

Takže pozor, vím co Vaše prarodiče dělali 4. Března 1957 v 18:35 a nebojím se tu informaci použít.

Negativní přístup k životu a co si o něm myslím

Znáte to? "Kurva, to je ale hnusně, net jde pomalu, oběd byl jak z první linie..." a takhle bych mohl pokračovat celý den.

Kruci fix lidi, co je to s Vámi. Nebudu vytahovat "co by za to děti v Africe dali" a jiná moudra. Nemáte snad všechno, co potřebujete? Plus spoustu kravin navíc? Hlady netrpíte, máte se kde schovat před zimou a deštěm, vykonat potřebu také máte kde. Pokud ne, tak co sakra děláte na blogu nějakýho zavšivenýho Elčiho? Šup, šup dělat něco pro zlepšení situace.

Nemáte iphone 5, herní pc za 40 litrů nebo nejnovějšího meďoura? A můžu vědět k čemu by Vám to bylo? Ahá, v reklamě jste to viděli a soused si přeci taky koupil novou káru.

Vězte tohle - k hovnu to potřebujete. Whooa, zpomal, spadl jsi na hlavu, možná si říkáte. Ruku na srdce, kdyby jste o většině dnešních vymožeností nevěděli, Váš život by pravděpodobně byl mnohem lepší. A můj taky, rovněž jsem otrokem techniky.

Určitě jste už taky svoje prarodiče slyšeli říkat, že dříve bylo líp. A víte co? Asi to bude pravda. Sice si nemohli za 10 minut stáhnout nejnovější film v super ultra HD XII. generace, ale měli vřelejší vztahy, čistou přírodu, poctivé jídlo a kdo ví co ještě.

Dnes si kvůli zamořenosti dnešního světa zábavou neumíme udržet koníčky a pozornost déle, než žába dopadne na zem (nejedná se o žábu vesmírnou skákající mezi planetami). Fuuu, co jsem to chtěl? No neva, stejně mě to už nebaví, jdu si hledat jinou zábavu :D :D

Žijte a radujte se, protože jednou žít nebudete a to, obávám se, zabere docela podstatnou část našeho času.

PS: povedlo se mi zaběhnout od tématu, ale to mi jistě prominete. Díkes, máte u mě grilované stehna vesmírné žáby.

Kreslíme s Elčim - díl 1.

sobota 24. srpna 2013

Všechno zlé je pro něco dobré?

Dříve bych tomuto rčení v nejmenším nevěřil a odsoudil ho jako blábol. To bylo před tím nejhorším dnem v mém životě (jasně, budou mnohem horší...ale víte vy co? Jen ať přijdou, srazí mě na kolena a přetnou šlachy. Já jim totiž hodlám ukázat sílu lidské vůle), který mě zanechal prázdného, bez vůle k životu a se zhoubnými myšlenkami.

Dostal jsem se z toho. A dokonce mě plameny utrpení změnily v lepšího a silnějšího člověka. Dříve jsem byl Váš obyčejný flákač. Tedy ve flákání se jsem byl extra třída. Měl jsem pohodlí, dlouhý spokojený vztah, který sice začínal zahnívat, ale stejně jsem v něm nacházel útěchu. Do práce jsem chodil, když se mi chtělo. A proč? Měl jsem pohodlí, duševně jsem zakrněl, nebyla potřeba pracovat.

A pak ze dne na den konec. Vztah se rozpadl, musel jsem se odstěhovat, najít si práci v jiném městě atd. Dva týdny jsem byl troska, kus ohořelého polena. Neměl jsem vůli žít.

Ovšem nepohodlí, nutnost pracovat a skoncování s dlouholetou závislostí mě znovuzrodilo z popele, jako bájného fénixe.

Našel jsem si nové koníčky, nové přátele, znovu jsem se shledal s kamarády, které jsem znal drtivou většinu života, začal poctivě pracovat, hodně číst, kreslit, psát... Prostě obrat o 180 stupňů.

Tohle všechno díky nejhorším dvěma týdnům mého života. Vytrestala mě už karma dostatečně a začínám znovu s čistým štítem? Možná, ale doufám v další problémy.

Pokud si z toho máte vzít jedno poučeni, berte si tohle: "Modlete se za deštivé dny, donutí Vás zapustit hlubší kořeny, stejně jako Vás zima otuží a vítr posílí."

PS: Děkuji, že sis našla jiného, lepší dárek k svátku jsi mi dát nemohla.

Zážitky z hlubin mé duše - část 1.

Zavírám oči, pomalu vydechuji. Moje mysl se stáčí k nasátému vzduchu a efektu, který má na mé tělo. Následuje nádech. Mysl neustále odbíhá.

Nevím, jak dlouho mi trvalo uklidnit mysl, ale cítím prázdnotu a klid. Čas ubíhá a já vzdáleně cítím, jak se mé tělo v tureckém sedu prohýbá dozadu.

Nebo to není mé tělo? Necítím nic, jen to, že se zvětšuji. Nevidím, neslyším, ale jasně vnímám svůj výstup vzhůru a zvětšující se objem.

Konec. Něčím jsem byl vyrušen, zalétla mi do mysli nezvaná myšlenka. Poté již jsem unaven a oddávám se sladkému spánku.

A jaké jsou Vaše zážitky?

Meditace - cesta k lepšímu já nebo placebo?

Meditujete? A sledujete na sobě změnu?

Ze všech stran do nás perou, že meditací dokážeme to a nebo tamto, ale čeho jí dosahujeme ve skutečnosti?

Já osobně vždy po meditování cítím vnitřní klid a dokonce jsen během mých cest do nitra duše měl pár pozoruhodných zážitků. Ovšem klid nevydrží věčně a proto se dříve nebo později opět snažíme uvést do tranzu. Nestáváme se kvůli vidině Nirvány otroky meditace? Není ten všude probíraný klid jen placebo? Buddha podvod, dalajláma vyčůránek a buddhismus jen další mocenská struktura?

Buddhu jsem pochopitelně neznal, dalajlámu pro změnu neznám a buddhismus jako struktura mi může být ukradený. Ovšem jeho myšlenka a učení je nejspíš nejlepší cestou k míru, dobrým mezilidským vztahů, štěstí a v neposlední řadě i vztahu k přírodě a všemu živému.

A tak se Vás ptám: meditujete? Co Vám meditace dává? Jaký byl Váš nejsilnější zážitek během meditace?